KREMATORIUM VE ZLÍNĚ

Technologie pecí v krematoriu

Proč je pohřbívání žehem lepší než pohřbívání do země?

Některá náboženství zpopelňování zesnulých zatracují, jiná je považují za očistný rituál a snadnější cestu pro splynutí Ducha s Věčností.

Primitivní lidé úsvitu civilizace, kteří ještě neznali náboženství, pravděpodobně nedoprovázeli odchod ze života žádnými zvláštními rituály. Zesnulý odešel a jeho tělo se stalo odpadem, kterého se zbavovali vhozením do propasti, do moře či do řeky, předhozením zvěři či ptákům. Život nespojovali s přítomností Duše.

S rozvojem myšlení se ovšem lidé nevyhnuli hledání odpovědi na otázku – “Co se stane, když člověk zemře?” nebo “Čím to je, že žijeme?”.

Ne všichni byli schopni tyto otázky odsunout, jako nedůležité pro všední život, naplněný existenčními starostmi. Hledání odpovědi bylo příčinou trvalé trýzně. S úlevou proto člověk přijal víru v nesmrtelnou Duši. Umírá proto, že smrtelné tělo opustila věčná Duše.

Každá zodpovězená otázka však vyvolává otázky další:
“Co se stane s duší, když člověk zemře?”,
“Kde se shromažďují duše zemřelých?”,
“Jsou mezi námi, aniž bychom je viděli?”,
“Sledují nás a ovlivňují naše činy?” …

Odpovědi na tyto a na mnoho dalších otázek poskytuje i náboženství. V odpovědích na stejné otázky, nevědomostí strádajícího jedince, se jednotlivá náboženství liší, a to je příčinou existence řady náboženství. Různost odpovědí trápí hledajícího jedince stejně, jako kdyby se mu odpovědi nedostalo.

Některá náboženství učí, že NA KONCI se nesmrtelná duše vrátí do těla, které ožije. Pro tuto chvíli je třeba tělo zachovat. Extrémní aplikací této víry je uchovávání tělesných schránek zesnulých chráněných proti zničení mumifikací nebo balzamováním. Tato náboženství pohřbívání žehem odmítají a zpopelnění považují za nejkrutější zločin, krutější než vražda – jeho důsledky jsou neodčinitelné, zasahující do Věčnosti.

Jiná náboženství považují oheň za očistný prostředek, který duši zbaví hmotného a hříšného těla, které je pouze zdrojem utrpení, osvobodí ji, a tak usnadní její splynutí s Věčnou silou. Moderního člověka je třeba o tom, že pohřbívání žehem je lepší než pohřbívání do země, přesvědčovat spíše racionálními argumenty než dogmaty.

1. Pohřbívání žehem je hygienické.
2. Šetří prostor pro živé.
3. Znemožňuje pozdější zneuctění ostatků.
4. Probíhá v důstojném prostředí.

Popel vsypaný do půdy či rozptýlený v přírodě je součástí Země – jednoho ze živlů, kterého se lidská pošetilost nemůže dotknout.

Stačí navštívit současná krematoria, aby se návštěvník přesvědčil o tom, že prostředí v nich se svou důstojností vyrovná společenským budovám. Používaná zpopelňovací zařízení zaručují splnění i těch nejvyšších požadavků piety.

Díky vedení zlínského krematoria máte možnost i Vy přesvědčit se o pravdivosti těchto slov.

Historie zpopelňování

První stopy pohřbívání žehem pocházejí již ze sedmého tisíciletí před naším letopočtem. První písemné zprávy z Antiky. Pohřbívání žehem se rozšířilo od antických Řeků k Římanům a odtud s římskou civilizací do celé Evropy.

Staří Řekové pohřbívali své zesnulé obojím způsobem – do země i žehem. Podobně i Římané znali oba způsoby, ale postupně se stále větší oblibě těšilo zpopelňování. Na konci republikánské éry Říma již převládalo a široké oblibě se těšilo až do 3. století našeho letopočtu. Existovala soukromá mauzolea bohatých a rodinná žároviště, těšící se všeobecné úctě. Zpopelněni byli Cicero, Brutus, Pompeius, Augustus, Tiberius i Nero.

Nejen pohřební obřady, ale i sám žeh, byly krásné. Zesnulí byli ošetřováni vonnými substancemi, spolu s nimi bylo páleno kadidlo, ke zpopelňování se používalo vonných dřev, oheň byl veden pečlivě a čistě, obřad byl doprovázen hudebními a jinými uměleckými produkcemi. I chudí byli důstojně zpopelňováni. Skromněji, ale jejich popel byl vždy pečlivě shromážděn, uložen do urny a ta byla obřadně pohřbena.

Širokým rozšířením zpopelňování zesnulých však není poznamenána jen antika. Zpopelňováni byli Frankové, germánské kmeny, Skandinávci. Byly nalezeny zbytky po zpopelňování Vikingů na kýlech jejich lodí. U Hannoveru bylo odkryto popelnicové pole s více než deseti tisíci urnami. Archeologické nálezy prozrazují pohřbívání žehem i na celém území osídleném Slovany.

Nástup křesťanství v prvních stoletích našeho letopočtu pohřbívání žehem omezil, protože jedním z jeho základů je víra ze zmrtvýchvstání. Roku 785 francký král Karel Veliký zpopelňování zakázal pod trestem smrti a tento zákaz byl v křesťanské Evropě respektován více než 1 000 let.

Výjimky byly zcela mimořádné. Spalování zesnulých se provádělo pouze při epidemiích moru a při jiných katastrofách.

Od 15. do 17. století byli hromadně zpopelňováni padlí ve válkách a oběti moru či zemětřesení v řadě italských měst. Zpopelňováni byli padlí ve francouzsko-pruské válce v letech 1870-1871. V habsburské monarchii platil přísný zákaz pohřbívání žehem až do jejího konce.

Ve východní Asii se zpopelňování šířilo s buddhismem. V Japonsku začalo v 7. století. Japonští historikové popsali zpopelnění více než čtyřiceti císařů a jejich manželek do začátku 17. století. Od starověku je zpopelňování převládajícím způsobem pohřbívání v Indii. Věří se, že rozptýlení popela zesnulých v tocích posvátných řek ulehčuje dosažení nirvány.

S rozvojem městské civilizace se začal ve městech projevovat nedostatek půdy. Ten se dotkl i pohřebišť, pro která se nadále nedostávalo míst, která jim byla již z počátků křesťanství vyhrazena poblíž kostelů a klášterů.

Kremace byla známa z historie a z Východu a po celý evropský středověk o ní s různou odvahou hovořili vědci, lékaři a hygienici. Znovuzavedení pohřbívání žehem v Evropě se stalo aktuálním v 19. století. Vyslovovali se pro ně Tomaso Campanella, Mattia Naldi, Goethe, Schiller i bratři Grimmové. O pohřbívání žehem bylo diskutováno na mezinárodních lékařských kongresech v roce 1869 ve Florencii, 1871 v Římě, 1876 v Drážďanech, 1891 v Londýně, 1894 v Budapešti a 1897 v Moskvě. Vědecké i společenské autority se vždy vyslovovali pro ně. Bohužel jiné autority a mocní tehdejšího světa dokázali pohřbívání žehem brzdit.

Historii současných krematorií otevřel rok 1874. Je významný dvěma událostmi. V platnost vstoupil nový italský zdravotní zákon, který jako první v křesťanském světě povolil zpopelňování zesnulých v krematoriích. Téhož roku německý inženýr Frederic Siemens postavil a vyzkoušel žároviště koncepcí blízké současným kremačním pecím. Roku 1876 začalo sloužit veřejnosti první novodobé krematorium v italském Milánu.

Pro kremační hnutí v naší vlasti jsou důležitými mezníky léta 1883, kdy byla zpopelněna první Češka v krematoriu Gotha v Německu, 1885, kdy byl založen první kremační spolek v Rakousku-Uhersku “Die Flamme” (Plamen), 1899, kdy byla v Čechách založena “Společnost pro spalování mrtvol” a 1909, kdy byl založen spolek “Krematorium”. Významným počinem bylo v roce 1914 uvedení do provozu “Prvního českého národního krematoria v Chicagu” v péči Českého krajanského spolku.

Roku 1915 byla zahájena, a roku 1917 dokončena, stavba krematoria v Liberci – prvního krematoria v Čechách. Prvních obřadů a prvních zpopelnění se toto krematorium dočkalo až po 28. říjnu 1918 v samostatné Československé republice. Roku 1921 začalo fungovat první krematorium v Praze na Olšanských hřbitovech, roku 1925 staré krematorium v Ostravě a roku 1926 staré krematorium v Plzni. Od roku 1933 je v provozu krematorium v Karlových Varech a roku 1934 začalo fungovat staré krematorium v Ústí nad Labem.

Populární se stala myšlenka pohřbívání žehem v Československu po roce 1945. Celá řada měst se snažila prosadit výstavbu krematorií a celé řadě se to podařilo. Nejvíce moderních krematorií bylo postaveno mezi rokem 1960 a 1980. Mezi ně patří i krematorium města Zlína, jedno z nejkrásnějších, ne-li nejkrásnější vůbec.

Statistika zpopelnění a obřadů v letech 1978 – 2020

Legislativa

kremacni-rad-2018.pdf
zákon o pohřebnictví.rtf
reklamační řád.pdf