Krematorium | Pohřebnictví Zlín



Pohřebnictví Zlín, spol. s r.o.
Filmová 412
760 01 Zlín

tel.: 577 432 858
fax: 577 011 333
email: krematorzlin@volny.cz

Stálá pohřební služba pro odvoz těl zesnulých: 604 220 303


Lesní Hřbitov Zlín

KREMATORIUM VE ZLÍNĚ

Krematorium ZlínZlínské krematorium zahájilo provoz v dubnu 1978. Projekt zpracoval ak. arch. Jiří Čančík a generálním dodavatelem byl tehdy národní podnik Průmyslové stavby Gottwaldov. Vedoucím stavby byl Ing. Petr Pinkava. Na stavbě se taktéž podílely desítky subdodavatelů.

Dnes můžeme říci, že město Zlín získalo moderní objekt, jehož kulturní, estetické, vyvážené prostředí trvale působí a slouží široké veřejnosti. Krematorium je umístěno v areálu Lesního hřbitova a má tři hlavní objekty. Především je to obřadní síň, kde obvodní zdi jsou skleněné a tím se vytváří přímé spojení s přírodou. Přispívá to k utěšení bolu a žalu účastníků smutečních obřadů a také k posílení do dalšího života. Interiér obřadní síně je komorně laděný s originálně řešeným zařízením pro posuv rakve se šikmým odjezdem za křišťálovou plastiku. Součástí obřadní síně je i galerie pro hudebníky a místnost pro vystavení zesnulého. V hospodářské části krematoria jsou zabudovány dvě kremační pece, kde spalování je na plyn. Nezbytné příslušenství doplňují prostory pro chladící boxy, spalovna pro likvidaci květinových darů, kotelna a kancelář dispečinku krematoria. Ve vstupním objektu jsou i bytové prostory pro zaměstnance společnosti. Můžeme říci, že stavba je řešena naprosto netradičně a moderně s citem na propojení do krásné přírody. Svůj nesmazatelný rukopis zde zanechal i vedoucí stavby ing. Petr Pinkava.

Krematorium ZlínJe účelně a vkusně umístěno po pravé straně hlavního vchodu na Lesní hřbitov. Uvnitř hřbitova stojí hlavní objekt. Skládá se z provozní části a obřadního areálu. V provozní části jsou chladicí boxy, žároviště se dvěma žehovými pecemi, šatny zaměstnanců a místnost pro personál.

Obřadní část se skládá z čekáren, výstavu a vlastní obřadní síní s hudebním studiem. Účastníci smutečních obřadů se shromáždí v čekárnách - jedna je pro nejbližší pozůstalé, druhá pro ostatní smuteční hosty.

Na přání objednavatele pohřbu se mohou účastníci smutečního obřadu naposledy rozloučit se zesnulým v zaskleném (hermeticky uzavřeném) i funkčně vkusném výstavu.

Krematorium ZlínZ výstavu i čekáren se vstupuje do vlastní obřadní síně - komorního objektu ze skla, dřeva a kamene. Velké prosklené plochy spojují obřadní síň s pohledem do lesa. Pohled na přírodu vyvolává u smutečních hostů příznivý estetický a citový požitek, především uklidnění a vyrovnání se s přirozeným vývojem života. Navozuje také příznivou atmosféru - základní idea pohřbívání žehem - dokonalý návrat člověka k přírodě a splynutí s ní. Tomuto cíli přispívají také dřevěné podhledy, netradiční katafalk, umělecká díla i květinová aranžmá. Skleněný monument, za který rakev zajíždí po ukončení obřadu, symbolizuje život v podobě stromu. Postupné mizení rakve v jeho optických odrazech, navozuje myšlenky na odchod člověka i na jeho další přítomnost ve vzpomínkách živých.

Technologie

Počet pecí v souboru 2
Typ pecí TABO – STANDARD
Provedení jednoúrovňové
Rozměry pece (šířka x výška v portálu x délka) 2 030 x 3 200 x 3 600 mm
Šířka spalovací komory 900 mm
Optimální pracovní teplota ve spalovací komoře 700 až 900 °C
Max. přípustná pracovní teplota 1 100 °C
Délka cyklu kremace cca 60 min.
Výkon souboru při režimu
- 5 x 8 hod./ týden max. 3 500 zpopelnění/rok
- 5 x 16 hod./týden max. 7 000 zpopelnění/rok
- nepřetržitý provoz max. 10 000 zpopelnění/rok
Palivo zemní plyn
Max. přípustné rozměry rakve (šířka x výška x délka) 860 x 600 x 2 200 mm

Statistika zpopelnění a obřadů v letech 1978 - 2013

rok zpopelnění obřady rok zpopelnění obřady
1978 2 844 546 1998 3 018 849
1979 3 619 947 1999 2 679 856
1980 3 128 1 124 2000 2 706 876
1981 3 359 1 264 2001 2 638 826
1982 3 308 1 221 2002 2 609 782
1983 4 080 1 284 2003 2 922 825
1984 3 621 1 373 2004 2 756 812
1985 3 916 1 360 2005 2 959 789
1986 4 283 1 439 2006 3 343 784
1987 4 304 1 468 2007 3 317 798
1988 3 996 1 417 2008 3 165 795
1989 4 811 1 385 2009 2 935 773
1990 3 811 1 371 2010 2 893 752
1991 4 053 1 171 2011 2 855 737
1992 3 924 1 160 2012 2 920 694
1993 3 696 1 100 2013 3 044 732
1994 3 484 1 031 2014

2808

686
1995 3 628 991 2015

1996 3 247 919


1997 3 044 891


Fotografie

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Historie zpopelňování

První stopy pohřbívání žehem pocházejí již ze sedmého tisíciletí před naším letopočtem. První písemné zprávy z Antiky. Pohřbívání žehem se rozšířilo od antických Řeků k Římanům a odtud s římskou civilizací do celé Evropy.

Staří Řekové pohřbívali své zesnulé obojím způsobem - do země i žehem. Podobně i Římané znali oba způsoby, ale postupně se stále větší oblibě těšilo zpopelňování. Na konci republikánské éry Říma již převládalo a široké oblibě se těšilo až do 3. století našeho letopočtu. Existovala soukromá mauzolea bohatých a rodinná žároviště, těšící se všeobecné úctě. Zpopelněni byli Cicero, Brutus, Pompeius, Augustus, Tiberius i Nero.

Nejen pohřební obřady, ale i sám žeh, byly krásné. Zesnulí byli ošetřováni vonnými substancemi, spolu s nimi bylo páleno kadidlo, ke zpopelňování se používalo vonných dřev, oheň byl veden pečlivě a čistě, obřad byl doprovázen hudebními a jinými uměleckými produkcemi. I chudí byli důstojně zpopelňováni. Skromněji, ale jejich popel byl vždy pečlivě shromážděn, uložen do urny a ta byla obřadně pohřbena.

Širokým rozšířením zpopelňování zesnulých však není poznamenána jen antika. Zpopelňováni byli Frankové, germánské kmeny, Skandinávci. Byly nalezeny zbytky po zpopelňování Vikingů na kýlech jejich lodí. U Hannoveru bylo odkryto popelnicové pole s více než deseti tisíci urnami. Archeologické nálezy prozrazují pohřbívání žehem i na celém území osídleném Slovany.

Nástup křesťanství v prvních stoletích našeho letopočtu pohřbívání žehem omezil, protože jedním z jeho základů je víra ze zmrtvýchvstání. Roku 785 francký král Karel Veliký zpopelňování zakázal pod trestem smrti a tento zákaz byl v křesťanské Evropě respektován více než 1 000 let.

Výjimky byly zcela mimořádné. Spalování zesnulých se provádělo pouze při epidemiích moru a při jiných katastrofách.

Od 15. do 17. století byli hromadně zpopelňováni padlí ve válkách a oběti moru či zemětřesení v řadě italských měst. Zpopelňováni byli padlí ve francouzsko-pruské válce v letech 1870-1871. V habsburské monarchii platil přísný zákaz pohřbívání žehem až do jejího konce.

Ve východní Asii se zpopelňování šířilo s buddhismem. V Japonsku začalo v 7. století. Japonští historikové popsali zpopelnění více než čtyřiceti císařů a jejich manželek do začátku 17. století. Od starověku je zpopelňování převládajícím způsobem pohřbívání v Indii. Věří se, že rozptýlení popela zesnulých v tocích posvátných řek ulehčuje dosažení nirvány.

S rozvojem městské civilizace se začal ve městech projevovat nedostatek půdy. Ten se dotkl i pohřebišť, pro která se nadále nedostávalo míst, která jim byla již z počátků křesťanství vyhrazena poblíž kostelů a klášterů.

Kremace byla známa z historie a z Východu a po celý evropský středověk o ní s různou odvahou hovořili vědci, lékaři a hygienici. Znovuzavedení pohřbívání žehem v Evropě se stalo aktuálním v 19. Století. Vyslovovali se pro ně Tomaso Campanella, Mattia Naldi, Goethe, Schiller i bratři Grimmové. O pohřbívání žehem bylo diskutováno na mezinárodních lékařských kongresech v roce 1869 ve Florencii, 1871 v Římě, 1876 v Drážďanech, 1891 v Londýně, 1894 v Budapešti a 1897 v Moskvě. Vědecké i společenské autority se vždy vyslovovali pro ně. Bohužel jiné autority a mocní tehdejšího světa dokázali pohřbívání žehem brzdit.

Historii současných krematorií otevřel rok 1874. Je významný dvěma událostmi. V platnost vstoupil nový italský zdravotní zákon, který jako první v křesťanském světě povolil zpopelňování zesnulých v krematoriích. Téhož roku německý inženýr Frederic Siemens postavil a vyzkoušel žároviště koncepcí blízké současným kremačním pecím. Roku 1876 začalo sloužit veřejnosti první novodobé krematorium v italském Milanu.

Pro kremační hnutí v naší vlasti jsou důležitými mezníky léta 1883, kdy byla zpopelněna první Češka v krematoriu Gotha v Německu, 1885, kdy byl založen první kremační spolek v Rakousku-Uhersku "Die Flamme" (Plamen), 1899, kdy byla v Čechách založena "Společnost pro spalování mrtvol" a 1909, kdy byl založen spolek "Krematorium". Významným počinem bylo v roce 1914 uvedení do provozu "Prvního českého národního krematoria v Chicagu" v péči Českého krajanského spolku.

Roku 1915 byla zahájena, a roku 1917 dokončena, stavba krematoria v Liberci - prvního krematoria v Čechách. Prvních obřadů a prvních zpopelnění se toto krematorium dočkalo až po 28. říjnu 1918 v samostatné Československé republice. Roku 1921 začalo fungovat první krematorium v Praze na Olšanských hřbitovech, roku 1925 staré krematorium v Ostravě a roku 1926 staré krematorium v Plzni. Od roku 1933 je v provozu krematorium v Karlových Varech a roku 1934 začalo fungovat staré krematorium v Ústí nad Labem.

Populární se stala myšlenka pohřbívání žehem v Československu po roce 1945. Celá řada měst se snažila prosadit výstavbu krematorií a celé řadě se to podařilo. Nejvíce moderních krematorií bylo postaveno mezi rokem 1960 a 1980. Mezi ně patří i krematorium města Zlína, jedno z nejkrásnějších, ne-li nejkrásnější vůbec.

Proč je pohřbívání žehem lepší než pohřbívání do země

Některá náboženství zpopelňování zesnulých zatracují, jiná je považují za očistný rituál a snadnější cestu pro splynutí Ducha s Věčností.

Primitivní lidé úsvitu civilizace, kteří ještě neznali náboženství, pravděpodobně nedoprovázeli odchod ze života žádnými zvláštními rituály. Zesnulý odešel a jeho tělo se stalo odpadem, kterého se zbavovali vhozením do propasti, do moře či do řeky, předhozením zvěři či ptákům. Život nespojovali s přítomností Duše.

S rozvojem myšlení se ovšem lidé nevyhnuli hledání odpovědi na otázku - "Co se stane, když člověk zemře?" nebo "Čím to je, že žijeme?".

Ne všichni byli schopni tyto otázky odsunout, jako nedůležité pro všední život, naplněný existenčními starostmi. Hledání odpovědi bylo příčinou trvalé trýzně. S úlevou proto člověk přijal víru v nesmrtelnou Duši. Umírá proto, že smrtelné tělo opustila věčná Duše.

Každá zodpovězená otázka však vyvolává otázky další:
"Co se stane s duší, když člověk zemře?",
"Kde se shromažďují duše zemřelých?",
"Jsou mezi námi, aniž bychom je viděli?"
"Sledují nás a ovlivňují naše činy?" ...

Odpovědi na tyto a na mnoho dalších otázek poskytuje i náboženství. V odpovědích na stejné otázky, nevědomostí strádajícího jedince, se jednotlivá náboženství liší, a to je příčinou existence řady náboženství. Různost odpovědí trápí hledajícího jedince stejně, jako kdyby se mu odpovědi nedostalo.

Některá náboženství učí, že NA KONCI se nesmrtelná duše vrátí do těla, které ožije. Pro tuto chvíli je třeba tělo zachovat. Extrémní aplikací této víry je uchovávání tělesných schránek zesnulých chráněných proti zničení mumifikací nebo balzamováním. Tato náboženství pohřbívání žehem odmítají a zpopelnění považují za nejkrutější zločin, krutější než vražda - jeho důsledky jsou neodčinitelné, zasahující do Věčnosti.

Jiná náboženství považují oheň za očistný prostředek, který duši zbaví hmotného a hříšného těla, které je pouze zdrojem utrpení, osvobodí ji, a tak usnadní její splynutí s Věčnou silou. Moderního člověka je třeba o tom, že pohřbívání žehem je lepší než pohřbívání do země, přesvědčovat spíše racionálními argumenty než dogmaty.

  1. Pohřbívání žehem je hygienické.
  2. Šetří prostor pro živé.
  3. Znemožňuje pozdější zneuctění ostatků.
  4. Probíhá v důstojném prostředí.

Zásobování nezávadnou vodou se stává prvořadým problémem lidstva. Více než 60% obyvatel Země nemá nezávadnou vodu k dispozici. Nejkvalitnější voda se získává z podzemních zdrojů.

Hydrologické průzkumy, které se v současnosti provádějí dříve, než je rozhodnuto o založení nového hřbitova, nebo před rozšířením hřbitova staršího, ukazují, že spodní vody, které jsou spojitými vodními toky, roznášejí biologické nečistoty z pohřebišť na daleko větší vzdálenosti, nežli se všeobecně soudí. Je to mnohem dále, než zákony definovaná ochranná pásma - v České republice 50m.

Popel zesnulých negativně neovlivňuje okolní prostředí vůbec. Je dokonale sterilní, prostý jakýchkoli organických částí. Plyny, opouštějící žároviště moderních krematorií, obsahují mnohem méně škodlivin, nežli výfukové plyny jednoho jediného automobilu. Spodní vody ani vodní toky krematoria neznečišťují rovněž.

Obyvatelé planety již dnes trpí důsledky přelidněnosti - nedostatkem zdrojů životních potřeb a znečištěním životního prostředí. Pokud se nepřikročí k regulaci porodnosti, bude se situace velmi rychle zhoršovat. Skutečnost, že na obyvatele České republiky tento stav nedoléhá tísnivěji, je pouze dočasný.

Populační exploze ve třetím světě smaže hranice a začne se zvyšovat počet obyvatel i u nás, kde se v posledních letech nedosahuje ani přirozené reprodukce počtu obyvatel. Nároky na prostory pohřebišť popelů jsou menší než 1/10 nároků na prostor u tradičních hřbitovů.

Nemusí se jednat o vandalismus, kterým je narušen věčný klid pohřbených do země. Může to být válka, zemětřesení či stavební činnost, která se dotkne hřbitova. Kolumbária či urnové háje se v případě nutnosti přemístí snadno a se vší pietou.

Popel vsypaný do půdy či rozptýlený v přírodě je součástí Země - jednoho ze živlů, kterého se lidská pošetilost nemůže dotknout.

Stačí navštívit současná krematoria, aby se návštěvník přesvědčil o tom, že prostředí v nich, se svou důstojností vyrovná společenským budovám. Používaná zpopelňovací zařízení zaručují splnění i těch nejvyšších požadavků piety.

Díky vedení zlínského krematoria máte možnost i Vy přesvědčit se o pravdivosti těchto slov.

Pohřebnictví Zlín, spol. s r.o. | Zapnout grafiku | Mapa webu | Kontakt | Code by PCHweb.cz